Nejstarší doklady o Veselí (nejpozději roku 1261 již farní vsi) pocházejí z let 1259–1262, kdy Veselím opakovaně disponoval Vok I. z Rožmberka; pozdější vývoj majetkových práv, kdy se Veselí na větší část 14. století stává zeměpanským majetkem a posléze po epizodní držbě Landštejnů přechází do roku pánů z Rožmberka, je pro sledovaný příběh hospodářské krajiny podstatný hlavně potud, že to byli právě Rožmberkové a jejich nástupci, Švamberkové a Schwarzenbergové, s jejichž jménem bylo formování hospodářské kulturní krajiny v této oblasti spjato. A připomeňme ještě tolik, že dnešní úřední pojmenování Veselí nad Lužnicí je velmi starého data – poprvé se totiž objevuje již v privilegiu Karla IV. pro Veselí z roku 1362 (.„opidum nostrum Wesele super fluvio Losicz“.). Lužnice je z hlediska hospodářské krajiny na jih od Veselí klíčovým vodním tokem – tak jako ostatně tvoří vodní páteř celého Třeboňska; při soutoku Lužnice s Nežárkou potom leží jedno z nemnoha našich historických dvojměstí (Veselí – Mezimostí).
Veselí nad Lužnicí, tvrziště zvané Talíř (2012). Jako okrouhlý útvar, označený zjednodušeně řečeno dvěma soustřednými kruhy, napravo od nadpisu Wessely, je zaneseno i na I. vojenském mapování
A pokud se Veselí nazývá Veselím nad Lužnicí a Mezimostí se nazývalo Mezimostím nad Nežárkou, přesně to odpovídá skutečnosti. Řeky se totiž stékají, resp. Nežárka vtéká do Lužnice, až na severním okraji obou měst, poblíž dnešního zimního stadionu. Tato skutečnost je zřejmá z jakéhokoli aktuálního plánu města. Ovšem jen staré mapy nám prozradí, jaký rozdíl je mezi dnešním regulovaným tokem obou řek a historickým stavem – zvláště v případě Mezimostí a „jeho“ řeky Nežárky je zřejmé, že zde došlo k zásadní změně. Velmi dobře to můžeme pozorovat již na mapě schwarzenberských rybníků na třeboňském panství (1779) a ovšem o půl století později v detailu na mapě stabilního katastru z roku 1828, situaci naznačuje i plán z roku 1817. Dvojí hlavní rameno Nežárky totiž doslova spoluurčovalo urbanistický rozvrh Mezimostí, kdy historické jádro rozložené okolo náměstí řeka svírala ze všech stran a Mezimostí tak bylo de facto na „ostrově“. Na západní straně řeka tekla zhruba dnešním korytem, na východě přibližně dnešní Jateční ulicí, pak se stáčela k západu a i toto rameno se napojilo do Lužnice (z náměstí zhruba od kostela vedla přímá cesta na most přes toto rameno).
Obrátíme-li svou pozornost ke krajinnému rázu na Veselsku, konstatujeme zde krajinu několikerého typu – a to nejen dnes, ale i historicky (což jsme schopni v určitých aspektech sledovat již od středověku). Směrem na jih se rozkládá krajina rybniční, o jejíž genezi budeme ještě blíže mluvit, krajina severním směrem má odlišný charakter, ovšem ani tak se nejedná o krajinu homogenního rázu. Jako dělící čáru si můžeme velmi zhruba představit linii Veselí – Soběslav. Na západ od ní se rozkládají Blata – region proslulý z hlediska etnografie (blatský kroj), lidové architektury i památkové péče (mimořádně příznivým stavem dochování lidové architektury 19. století) stejně jako z pohledu historické krajiny a ochrany přírody (specifická flóra a fauna, těžba rašeliny). Samotné označení Blata je původu již středověkého. Z roku 1814 pochází geometrický plán blat a hlavního odvodňovacího kanálu u Borkovic, Veselí a Svinů, dokumentující charakter zdejší krajiny i pokusy o její melioraci.
Záznam o lese Blato („silva dicta Blato“) najdeme v již citovaném rejstříku prodeje dřeva na panství Choustník (1447). Dříví odtud prodával hajný Václav z Borkovic především lidem z nejbližšího okolí – ze vsí Sviny, Mažice, Zálší, Borkovice, a také Soběslavským. Ani to však není nejstarší zmínka – na základě dokladu z roku 1430 by bylo lze Blato vymezit jako oblast u Borkovic a Mažic (Oldřich z Rožmberka postupoval třeboňskému klášteru platy v uvedených vsích a k tomu „unum laneum dictum Blato“), a na Blata jistě můžeme vykládat i zmínku ve výběrčím rejstříku třeboňského panství (1433) o platu, odváděném obcí Klečaty („Kleczati communitas in Blatho ...“). Jako blíže nevymezené označení krajiny mezi Soběslaví a Veselím se pak pojem Blato objevuje např. roku 1467, a později již relativně často (na mapách). Název Blata výmluvně vypovídá o charakteru zdejší krajiny, pro nějž jsou příznačné podmáčené plochy, nemalou měrou určující charakter zdejší rostlinné pokrývky; rybníky jsou však na Blatech zastoupeny poměrně málo. Blata současně jsou konkrétním příkladem toho, jak stará pomístní jména mohou vypovídat o charakteru krajiny před mnoha staletími.
Krajina na východ od pomyslné linie Veselí – Soběslav má opět jiný charakter. Ve východním a severovýchodním okolí Soběslavi směrem k Tučapům zachycujeme poměrně vysoký podíl rybníků, dále na severovýchod terén stoupá do vyšších nadmořských výšek a již od středověku se tato oblast také vyznačuje vyšším podílem lesů. Jména řady zdejších lesů (náležejících k panství Choustník) jsou doložena ve druhé polovině 14. století v urbáři rožmberských panství a není bez zajímavosti, že nejednou zůstala beze změny i s odstupem více než šesti staletí. O druhové skladbě zdejších lesních porostů nabízí svědectví nejen pomístní jména (odvozená od jednotlivých typů stromů), ale i připomínaný rejstřík s evidencí tržeb za prodané dřevo z roku 1447 (v němž se specifikují i jednotlivé typy dřeva – a odrážejí tak druhovou skladbu stromů v kraji rostoucích)(na mapách).
Horusický rybník (2012)
Příběh krajiny Horusického rybníka. Neodmyslitelnou součástí krajiny na jih od Veselí je již několik staletí Horusický rybník. (na mapě z roku 1779, na dalších mapách). Jeho rozsáhlá vodní plocha představuje až „finální“ fázi budování zdejší rybniční kulturní krajiny; starší vývojové fáze krajiny jsou těsně spojeny s rybničním podnikáním samotné veselské obce. Přímý doklad je k dispozici z roku 1479 – bratři Vok a Petr z Rožmberka potvrzují Veselským dva nové rybníky na jejich gruntech, jeden v Rudicích a druhý na Těšickém (Tršickém) brodu; tento později Rožmberkové zatopili svým rybníkem Horusickým (zvaným též Veselský), který pro ně na počátku 20. let 16. století vybudoval Štěpánek Netolický – Veselským v náhradu postoupili k užívání rybník Ponědrážek. Ani sami měšťané nezaháleli a v mezidobí si vybudovali rybník na svých gruntech „pod knězevrchem“. Roku 1550 potvrdili rožmberští poručníci Veselským držbu všech tří uvedených rybníků.
Stručný přehled postihuje hlavní etapy hektického – z hlediska vývoje krajiny – století, spadajícího zhruba do let 1450–1550; v mikroregionálním měřítku dokumentuje jeden z typických dobových hospodářských trendů, totiž horečné zakládání rybníků (a to shodně šlechtou jako měšťany/městskými obcemi). Vraťme se ještě blíže k listině z roku 1550 – je velmi cenným svědectvím o dobové sestavě městských rybníků, o jejich poloze a hranicích, vývoji rybniční krajiny, a odráží současně i vnímání (popisování) bodů, resp. v daném případě ploch v krajině. Jeroným Šlik z Holíče a Oldřich Holický ze Šternberka, poručníci pánů z Rožmberka, tehdy osvědčovali, že před ně předstoupili purkmistr, rychtář a konšelé „městečka Veselí nad Lužnicí“ a předložili list bratří Voka a Petra z Rožmberka (tedy onen z roku 1479), jímž se Veselským dává právo založit dva rybníčky na své náklady a na obecních gruntech – tyto rybníky Veselští skutečně založili, a to „jeden v Rudicích pod můstkem mezi městečkem Veselím a mezi vsi Horusici řečenou a druhý na Těšickém brodu na silnici, kteráž jde k Lomnici a do hranic horusických a bokem do hranic oslovských“. Vydavatelé listiny tyto rybníky potvrzují jakožto obecní s dodatkem, že se od obce nemají odprodávat; v dalším pak reflektují vývoj, k němuž došlo: z uvedených dvou rybníků jeden (onen na Těšickém brodu) zatopili svým rybníkem, zvaným Veselský nebo též Horusický, Rožmberkové, a Veselským v náhradu postoupili rybník Ponědrážek. Toto vše poručníci listinou potvrzují, s výslovným dodatkem, aby rybník Ponědrážek Veselští užívali analogicky jako páni z Rožmberka, „i s tou vodou, kterou sobě mimo Ponědrážek za ten rybník dvěma trubami stokou vedou“. Součástí potvrzení práva držby a užívání rybníčku „pod knězevrchem“, který Veselští rovněž zbudovali na vlastní náklad, je zpráva o nejstarším veselském vodovodu.
Horusický rybník s plochou 438 ha je druhým největším rybníkem u nás (po Rožmberku se 647 ha, na třetím místě je potom Bezdrev o ploše 394 ha). Je posledním z řady rybníků na Zlaté stoce – tato se zhruba 1 km odtud vlévá do Lužnice, a v okolí Horusického rybníka můžeme poslední stovky metrů tohoto jedinečného pozdně středověkého vodního díla velmi dobře pozorovat. Pod hrází Horusického rybníka najdeme dvojici staveb svými počátky zhruba souběžných s rybníkem – Horusickou baštu a Podhrázský mlýn, ležící na Zlaté stoce. U jeho rozvalin si uvědomujeme, jak s postupným zánikem mlýna odchází část staleté historie zdejší kulturní krajiny, budované v 16. století a poprvé zachycené na obrazové mapě roku 1684 (aktuální mapa).
Ruiny Podhrázského mlýna (2012)
Významnými komponenty kulturní hospodářské krajiny byly v minulosti mlýny. Připomeňme si alespoň trojici takových lokalit i v okolí Veselí. Mlýny se pravidelně objevují v urbářích i úročních rejstřících – a to v souvislosti s platy, jež mlynáři vrchnosti odváděli. Také na Veselsku máme zprávy o mlýnech k dispozici již hluboko od středověku, přičemž v případě, že je mlýn evidován pouze pode jménem svého majitele, není vždy snadné jej blíže identifikovat (lokalizovat). Veselské mlýny jsou doloženy od počátku 16. století – např. roku 1518 se uvádějí mlýny Na Poříčí a Na Přeluží. Některý z veselských mlýnů chválí v relaci Petru Vokovi z Rožmberka hejtman Šimon Žabka (1594): „V novém mlejně veselském, kterýž ne jako mlejn, ale co zámek vystavěti i pilu cihlami přikrýti dal, pěkně se lidem dělá a dobře každý sobě, kdo mele, chválí“. Byl-li to již tehdy výstavný předchůdce (výstavného) renesančního mlýna s letopočtem 1613, jehož průčelní štíty představovaly jednu z typických dominant při pohledu na Veselí od Lužnice, není jisté, ale rozhodně pravděpodobné. Staletá historie mlýna skončila roku 1937, kdy byl zbořen. (Mlýn nebyl ostatně jediným hospodářským provozem v samém centru města – již od pozdního středověku fungoval přímo v zadním traktu radniční budovy pivovar.) Z blízkého okolí Veselí jsme hovořili o Podhrázském mlýnu, a připojit můžeme ještě mlýn Krkavec (na mapě I. vojenského mapování, na aktuální mapě), taktéž stávající již v 16. století, anebo ještě o století dříve doložený mlýn oslovský.
Zaniklé středověké vsi. Podobně jako se měnila a mění krajina, mění se i síť lidských sídlišť – některá nově vznikají a jiná zanikají. Šlo o proces po staletí průběžný, vykazující i řadu lokálních specifik a z hlediska rekonstrukce příčin a souvislostí zániku jednotlivých vsí také nemálo metodických obtíží. Následující dvojice případů zaniklých středověkých vsí z jižního Veselska některé obecně platné skutečnosti pomůže osvětlit konkrétněji. První lokalitou je již zmíněný Oslov – v krajině Horusického rybníka.
Ves se připomíná roku 1390 ve shora zmiňované zápisné listině krále Václava na Veselí – součástí zástavy byla totiž i ves Osslow. Pramenné zmínky o Oslově jsou nečetné, další pochází z poloviny 15. století – roku 1458 zapsal Jan z Rožmberka plat na městečku Veselí a vsích Mezimostí, Oslově, Řípci, Chlebově ad. Vaňkovi Slupskému z Warensdorfu a jeho ženě. Z dobových zmínek bohužel nevyčteme nic bližšího o poloze vsi – určitý náznak přináší alespoň taktéž již připomínaná listina z roku 1479, kde se v souvislosti s povolením výstavby rybníka u Těšického brodu vymezují též pozemky „až do hranic horusických a bokem od hranic oslovských“. Pohybujeme se v okolí či snad přímo v prostoru pozdějšího Horusického rybníka. Zánik vsi spadá zjevně do 16. století – jeho souvislosti však nelze jednoznačně osvětlit.
Souvisí to nemalým dílem právě s neznámou polohou Oslova – předpokládá se, že zanikl zatopením Horusickým rybníkem, skutečností však je, že již roku 1518 se zde uvádí jen jediný osedlý. A naopak, pokud bychom se striktně drželi mluvy pramenů, ještě roku 1541 se ves Oslov uvádí mezi majetky pánů z Rožmberka. Příčiny opouštění a zániku vsi Oslova neznáme – souvislost s budováním rybníků nelze ovšem vyloučit. Je např. dobře známo, jak nová rybniční díla měnila vodní režim. Každopádně přímočarý předpoklad zániku vsi zatopením Horusickým rybníkem není zcela opodstatněný. A zmíněný oslovský mlýn? Doložen je již roku 1440; roku 1518 je v Oslově uváděn jako jediný osedlý Gangl mlynář, roku 1541 uváděn v Oslově „Bangluov mlýn“ (tj. evidentně Ganglův). V literatuře se můžeme setkat s názorem, že mlýn vlastně nezanikl ani později – že jde totiž o Horusický (tj. Podhrázský) mlýn, Rožmberky nově vystavěný roku 1579.
Zhruba 7 km na jihozápad od Horusického rybníka se rozkládala další ze zaniklých (středověkých) vsí – Stojčín. Podobně jako Oslov se připomíná od sklonku 14. století – kolem roku 1380 Stojčín náležel ke zboží [Dolní] Bukovsko. Jeho majiteli byli tehdy páni z Rožmberka, a zůstali jimi i napříště. Již roku 1433 byl Stojčín z administrativního hlediska součástí třeboňského panství – Dolní Bukovsko napříště již nebylo centrem teritoriální správy. O století později byla ves pustá – v urbáři třeboňského panství z roku 1518 se uvádí „Stoječín ves pustá“ (ovšem úroky odváděné čtrnácti poplatníky z 9 ½ lánů činily do roka téměř 7 kg), taktéž i roku 1541 („Stoječín, ves pustá“). Ještě roku 1555 se Stojčín uvádí jako zaniklá ves o osmi lánech; polnosti postupně připadaly k okolním vsím (Neplachov a Ševětín) a odtud byly obhospodařovány.
Rybník Stojčín (2012)
„Historická paměť“ Stojčína je však bez nadsázky dochována podnes – jméno před staletími zaniklé vsi nese rybník, ležící při rušné silnici z Budějovic směrem na Veselí. Nevíme, kdy byl založen, zachycen je již na pohledové mapě třeboňského panství (1684) a omylem pod č. 56 i na mapě Pachmannově (dle legendy jde o č. 55), a lze mít za jisté, že se zánikem vsi rozhodně souvislost nemá. Tím je řečeno, že vlastně netušíme, proč Stojčín zanikl – opět se tu ukazují limity našeho poznání, a můžeme se jen hypoteticky domnívat, že i zde to byly nepříznivé (zhoršující se) přírodní podmínky, jež vedly k postupnému opuštění a zániku vsi.
Dvůr Švamberk (2012)
Hospodářské dvory. Navazujeme dalším z komponentů hospodářské kulturní krajiny, zůstáváme však stále ve Stojčíně. V jeho těsné blízkosti se totiž na počátku 17. století objevil hospodářský dvůr Švamberk (na aktuální mapě). Řada plánů dvora Švamberka a okolí je k dispozici z 19. století (x). Ve své době představoval běžný typ vrchnostenského dvora, jakých na rožmberské doméně v (15.–) 16. století vznikla celá řada. A zatímco jméno pánů z Rožmberka nese rozlehlý rybník, ovšem žádný z hospodářských dvorů, dědici (a nástupci) posledních Rožmberků se zvěčnili právě dvorem Švamberkem. Což nepostrádá zajímavost i z toho důvodu, že pojmenování dvora do značné míry přesně datuje jeho počátky: švamberská držba rožmberského dominia byla vpravdě epizodní, spadala do druhého desetiletí 17. století a skončila pobělohorskými konfiskacemi. Švamberk byl vystavěn v letech 1613–1614 Janem Jiřím ze Švamberka, přičemž původní záměr podle všeho nebyl jen ryze utilitární – propojení role hospodářského dvora s letohrádkem, sloužícím občasným pobytům, nasvědčuje např. malířská výzdoba, pořízená Tomášem Třebechovským z Třeboně.
Švamberk zůstal i nadále součástí třeboňského panství – ke dvoru byly svedeny někdejší stojčínské pozemky, v 16. století rozdělené mezi Neplachov a Ševětín. Na pohledové mapě z roku 1684 je dvůr zakreslen jako čtyřkřídlá dispozice, a i když zde chybí popisek, je vcelku zřejmé, oč se jedná. Dvůr je zde situován mezi Ševětín a Neplachov, v jeho těsné blízkosti je zakreslen rybník s názvem Stogeční a u tohoto rybníka je potom několik dalších budov. V případě pasáčka s ovcemi nalevo odtud váháme, zda jde o pouhý motiv, (anebo) o konkrétní odraz reality. Skutečností totiž je, že i na mapě prvního vojenského mapování, tedy v době o necelé století pozdější, vidíme v tomto prostoru zakreslený ovčín i další hospodářské provozy (mimo jiné cihelnu). Švamberk i s přilehlým prostorem někdejší vsi Stojčín (na mapě stabilního katastru) představují pozoruhodný mikrosvět hospodářské kulturní krajiny, zčásti (rybník, ovčín, dvůr Švamberk) dochované dodnes. A pokud hovoříme o neustálých proměnách krajiny, můžeme zde připojit jeden zcela aktuální údaj: srovnáme-li kolmé letecké snímky z let 2006 a ze současnosti, změna je zřejmá na první pohled. Pole a luka v sousedství ovčína a rybníka vystřídalo šedé moře s řadami solárních panelů (na ortofotu z roku 2006, na aktuálním ortofotu).