V obraze Prahy se vám odhalí tvář života ve vší nesmírné rozlehlosti. Dvojí cesta se vám do ní otvírá: cesta prostoru a cesta času.
Miloš Václav Kratochvíl
historik a spisovatel
Vilímkův průvodce Prahou. Uspořádal Dr. Jiří Čarek. Praha, Jos. R. Vilímek 1948.
Město Prahu a jeho image vždy výrazně ovlivňovala krajina. Vtiskla Praze nezaměnitelnou formu a vytvořila její charakteristickou tvář. Po staletích vyzařuje Praha krajinné charisma. Je místem, prostoupeným historií, opředeným příběhy a pověstmi, místem - a městem - které se stalo symbolem, obestřeným mimořádným „geniem loci.“ Byl a je to ale člověk, který přisoudil krajině Prahy vlastnosti, pocity a představy lidské mysli. Krajina sama, jakkoliv malebná, zůstane součástí přírody, jíž je schopnost myšlení odepřena.
V krajině Prahy se dochovalo množství stop lidské činnosti, vázané ke vzniku sídel, k hospodaření, ale i tvůrčích a ideových. Naplňují ji události velkých i všedních dnů českých dějin, působení významných osobností, prostý život tisíců obyvatel. Jaká byla, krajina města Prahy uplynulých staletích? Dokážeme ji detailně rekonstruovat nebo jen vytvořit její virtuální tvář, model, který nás na základě historických zdrojů, map, plánů, textů a vyobrazení přenese do krajiny dávno zmizelé či proměněné?
Hlavními krajinotvornými prvky, které formovaly město Prahu od jejích počátků, byl reliéf, voda a zeleň. Těmto prvkům se přizpůsobovala lidská sídla dávno před vznikem města jako geograficky uzavřeného celku s velkou hustotou zástavby a obyvatelstva, vymezeného právními předpisy a specifickými funkcemi ve smyslu politickém, správním, výrobním, obchodním nebo kulturním. Stabilní reliéf, zejména vrch Petřín (Laurenziberg), Vítkov a návrší, obklopující pražskou kotlinu, předurčoval a modeloval rozložení města v krajině. Vodstvo, řeka Vltava se čtyřmi hlavními přítoky (Rokytka, Botič, Šárecký potok a Dalejský potok), vnášely do krajiny města pohyb a život. Historická zeleň, pole, louky, lesy vinice a zahrady, tvořily výrazný a proměnlivý rámec, bez něhož by Praha zůstala pouhým shlukem budov, tísnících se na vymezeném prostoru.
Reliéf Prahy se správními hranicemi a vodotečemi.
Autorský návrh Eva Semotanová, podklad Jaroslav Synek.
Počátky Prahy jsou spjaty s počátky Pražského hradu v 80. letech 9. století, sídla vládnoucího knížete z roku Přemyslovců. Podle nejnovějších archeologických výzkumů byla výšina nad řekou Vltavou osídlena snad již kolem poloviny 9. století. Zároveň ztrácela svůj význam starší hradiště v pražské kotlině. V podhradí Pražského hradu se na levém břehu Vltavy na hlavních komunikacích soustřeďovalo osídlení. O Pražském hradě a blízkém osídlení se zmiňoval při své návštěvě Prahy po polovině 10. století Ibrahím ibn Jákúb, člen poselstva arabského vládce z města Cordóby v dnešním Španělsku k německému císaři Otovi I.: Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu.
Během druhé poloviny 11. století se začalo osídlení rozšiřovat na nížinný pravý vltavský břeh a v místě dnešního Staroměstského náměstí se od druhé poloviny 12. století konaly trhy. Spojení mezi budoucím Starým Městem a pražským podhradím (později Malou Stranou) umožňoval od roku 1172 kamenný Juditin most. Kolem Hradu i podhradí se nacházely četné vesnice jako zemědělské zázemí vznikající sídlení aglomerace s jednoduchými církevními stavbami. V 9.-13. století již existovalo mezi Pražským hradem a Vyšehradem rozsáhlé osídlení, nazývané Mezigrady, nazvané později Praha. Rozvoj sídelní aglomerace se od počátku 13. století zrychloval, zejména v souvislosti s růstem řemeslné výroby a obchodu. V prostoru budoucího Starého Města pražského žilo ve 13. století kolem 3 500 osob, obyvatelstvo bylo převážně slovanské s německou, židovskou a románskou menšinou.
Ve druhé třetině 13. století se pravobřežní sídliště kolem hlavního tržiště (dnes Staroměstské náměstí) začalo měnit v město. Po roce 1231 nechal český král Václav I. část staroměstské aglomerace opevnit a položil tak základ Starého Města pražského na ploše kolem 140 ha. Zástavbu charakterizovala nepravidelná uliční síť, navazující na původní komunikační trasy, s výstavními románskými domy a dvorci. Samostatné sídelní jednotky tvořily kláštery, založené na volných plochách. V roce 1257 založil král Přemysl Otakar II. na levém břehu Vltavy v prostoru dřívějšího osídlení pod Pražským hradem Nové Město pražské, od roku 1348 zvané Menší Město, později Malá Strana. V obou městech se rozvíjela stavební činnost a po polovině 13. století vystřídala románský sloh gotika.
K významné, ze říci revoluční etapě rozvoje města došlo ve 14. století v době vlády českého a římského krále Karla IV. Karel IV. tehdy proměnil Prahu v rezidenční sídlo, které svou rozlohou, výstavností a kulturní vyspělostí konkurovalo tehdejší Paříži, Římu nebo Konstantinopoli (Istanbulu). K politickému a kulturnímu věhlasu Prahy přispělo mimo jiné povýšení biskupství na arcibiskupství v roce 1344 nebo založení univerzity roku 1348. Oba vltavské břehy spojil po polovině 14. století nový kamenný most, nesoucí nyní jméno Karlův most.
Roku 1348 císař Karel IV. velkorysým urbanistickým dílem výrazně zvětšil dosavadní městskou aglomeraci. Na ploše 360 ha v prostoru jižně a východně od staroměstských hradeb založil Nové Město pražské s řadou významných monumentálních staveb. V zakládací listině napsal:
My, Karel z boží milosti král římský, pojali jsme úmysl, že město pražské, ležící uprostřed samotného království na nejúrodnějším místě, navštěvované národy z různých krajů a částí světa, rozšíříme a zvětšíme podle prozíravého návrhu a znovu je vymezíme. Rozhodli jsme se, aby toto město, jež jsme přikázali nazývat Novým městem pražským, bylo zbudováno v rozsáhlém prostoru za hradbami a příkopy Starého města pražského a aby se sloučilo se Starým městem v jedno těleso.
Autor projektu bohužel není znám. Kolem Nového Města brzy vyrostly hradby, ve městě byla zřízena radnice, založeno 6 klášterů a 9 kostelů. Do nového Města se stěhovali noví obyvatelé. Terén Nového Města se k jihovýchodu a východu táhle zvedal, na jihozápadní hranici se dotýkal pravého břehu řeky Vltavy. Prostor v hradbách Nového Města nebyl komplexně zastavěn, na jihovýchodě zůstávala až do novověku volná prostranství, která v rámci města skýtala možnost rozšíření o novou zástavbu. Velkoryse pojaté založení s rozlehlými náměstími a pravidelnými ulicemi poskytlo na staletí Praze dostatek prostoru a možnost průběžně utvářet tamní městskou krajinu.
Součástí husté obytné zástavby tehdejší středověké Prahy byly malé zahrádky ve dvorech domů s několika ovocnými stromy, záhonkem zeleniny a léčivými či ozdobnými rostlinami. Rozsáhlejší a vzorně upravené byly klášterní zahrady, časem se objevily zahrady význačných lékárníků s léčivými bylinkami. Do zeleně se halily hřbitovy, např. jeden z pražských již neexistujících židovských hřbitovů se označoval jako židovská zahrada. Na mnoha volných prostranstvích městského intravillánu byly zakládány vinice, stejně tak jako v okolí Prahy za hradbami v otevřené krajině, které v okruhu 3 mil - asi 33 km - nařídil zakládat Karel IV. Nezastavěné plochy – vnitřní městskou periferii, vyplňovala kromě vinic a zahrad rumiště a volně rostoucí zeleň. Neregulovaná řeka Vltava dotvářela malebný rámec města.
Od 15. do poloviny 19. století se krajina Prahy, sevřená v hradbách, ani její bezprostřední okolí, výrazně neproměnily. Jednotlivá pražská města, Staré Město, Malá Strana, Nové Město a Hradčany, se lišily polohou a charakterem zástavby, tvořily však relativně kompaktní městský celek sevřený opevněním. Staré Město, do něhož bylo vklíněno Židovské Město, se vyznačovalo poměrně úzkými křivolakými ulicemi, malými náměstími a hlubokými a úzkými parcelami měšťanských domů. Malá Strana, tak jako nevelké Hradčany, tvořily zázemí zejména šlechtickým palácům s mnoha pečlivě rozvrženými a nákladně udržovanými renesančními a později barokními zahradami. V 80. létech 17. století se český vlastenec, historik a jezuitský kněz Bohuslav Balbín vyjádřil o pražských zahradách velmi obdivně. Konstatoval, že uvnitř hradeb města Prahy je mnoho význačných paláců s proslulými a rozkošnými zahradami, které mají háje, rybníky, květiny a fontány: Bohuslav Balbín, vlastenec, historik, spisovatel a jezuitský kněz, vyjádřil o pražských zahradách velmi obdivně: Uvnitř hradeb města Prahy je to proslulá zahrada s význačným palácem, jemuž říkají Colloredský. S touto zahradou závodí a nad ní vítězí, už proto, že je královská, zahrada připojená k Pražskému hradu…Zahrada, jež přiléhá k Valdštejnskému paláci, neobyčejně těší zrak, vždyť má háje, rybníky, květiny, fontány a nevím co ještě. Uvnitř Prahy jsou ještě jiné rozkošné zahrady.
Praha s okolím na mapě z poloviny 18. století.
Pragae metropolis regni Bohemiae cum adjacentibus terris accurata descriptio geographica cura et studio Matth: Seutter. S.C.M. Geogr. Aug. Vindel. Kolorovaná mědirytina, nedatováno [kolem roku 1757], grafické měřítko [cca 1:84 800], 560x490 mm. © Mapová sbírka HÚ AVČR, sign. A-3945.
Nové Město s širokými rovnými ulicemi a velkými náměstími zcela vyhovovalo požadavkům na život společnosti v jejich městských sídlech. Na jihovýchodním okraji Nového Města se stále rozkládal dostatek volné plochy, který skýtal prostor k další výstavbě. Na březích volně tekoucí řeky Vltavy pracovaly mlýny a další, zejména hlučná či zapáchající řemesla, např. kožedělná, kvetl obchod dřevem a rybolov. Nízko položené vltavské břehy a ostrovy byly každoročně zaplavovány povodněmi.
Roku 1784 byly Staré Město, Malá Strana, Nové Město a Hradčany sloučeny v jeden správní celek. Do krajiny města postupně prolínal a vrůstal nový způsob života se všemi změnami, které v 19. století přinesla průmyslová revoluce a modernizace společnosti. Průmysl se zpočátku koncentroval na Starém Městě a v části Nového Města. Pronikl i na některé ostrovy, do prvního pražského předměstí Karlína a na rozvíjející se Smíchov. Zpočátku se však Praha první poloviny 19. století svou malebností příliš nelišila od předcházejících staletí.
Krajina je příjemná, zčásti výšinná, zčásti nížinná, vždy však krásně položena a malebná. Hrající si řeka Vltava ve své okázalé šíři protéká městem, zkrášlena dvěma ostrovy. Na obou březích semknuté šplhají k nebi jako divadelní kulisy domky, domy a paláce. Zdá se, jakoby zčásti umění, zčásti příroda vytvořily tuto velkou elfí zahradu…
Schießler, S. W.: Prag und seine Umgebungen. Ein Taschenbuch für Fremde und Einheimische [Praha a její okolí. Příručka pro cizince a domácí.], I. Bd. Prag, K. W. Enders 1812, s. 23-27. Díl II vyšel 1813. Do češtiny přeložila Eva Semotanová.
Romantičnost města, opředeného legendami, vyjádřil o tři desetiletí později při své návštěvě Prahy roku 1842 americký básník Henry Wadsworth Longfellow. Pohled na ranní mlhy, stoupající nad řekou Vltavou, byly inspirací k básni, jejíž první sloka zní:
I have read, in some marwellous tale
Some legend strange and vague
That a midnight host of spectres pale
Beleaguered the walls of Prague
(V čarovné staré knize kdes
Jsem divnou četl zvěst,
Jak v půlnoc bledých příšer děs
val obleh pražských měst)
Za hradbami města se až do poloviny 19. století rozkládala venkovská krajina s příměstskými obcemi řemeslného a obchodního koloritu, s viničními a zemědělskými usedlostmi, s plochami pěstěných zahrad, lesů, polí, vinic a postupně i parkové zeleně (obory Hvězda a Stromovka). Venkovská krajina od středověku obklopovala Prahu jako zelený pás, prstenec. Ten se stal prostorem pro expanzi města od druhé poloviny 19. století v souvislosti s prudkým růstem obyvatel, postupující urbanizací, industrializací a rozvojem železniční dopravy. Prvním pražským předměstím v zeleném prstenci se stal Karlín, založený roku 1817 východně od Nového Města v prostoru, plném zahrad, polí a luk.
Ve druhé polovině 19. století Praha nejprve využívala pro svůj rozvoj volnou plochu v rámci historického jádra, na místě zbořeného městského opevnění a částečně i vnitřních nezasídlených prostor. Od roku 1874, kdy začalo systematické bourání hradeb, byly využívány takto získané plochy i krajina za zbořenými hradbami k obytné a průmyslové výstavbě. Praha začala expandovat do příměstské krajiny, zelený pás, obklopující město, byl výrazně narušen. Kolem města se některé příměstské obce začaly proměňovat ve významná pražská předměstí s intenzívním hospodářským, stavebním a kulturním rozvojem. Jiné lokality vyrostly takřka „na zelené louce“, v prostoru zeleně, obklopující na východě a jihovýchodě historické centrum. Město se rozlilo zejména na pravém břehu Vltavy za hranicemi Nového Města. Zde začaly vznikat předměstské obce (později se statutem měst) Královské Vinohrady a Žižkov. Obě obce měly charakter sídel s rezidenční obytnou zástavbou. Intenzívní výstavba zasáhla na konci 19. a počátkem 20. století jižně od Prahy Smíchov, na severu a severovýchodě Holešovice-Bubny, Libeň i Karlín; zde se soustřeďoval rozvíjející se průmysl. Praha se napojila na další železniční trati, řeku překlenuly nové mosty.
Zatímco se zelený pás kolem města se postupně zaplňoval obytnou i průmyslovou zástavbou, uvnitř města vznikaly nové plochy veřejné zeleně. Již roku 1833 založil v Praze nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek první veřejný park. Během 19. století se objevily parky a aleje jako veřejně přístupná zeleň, často budovaně na zbouraném opevnění. Význam městské zeleně s postupující urbanizací stoupal, posilovala její rekreační a zábavní funkce.
K velkému zásahu do krajiny města patřila na přelomu 19. a 20. století asanace, která s následnou výstavbou trvale změnila charakter městské krajiny v prostoru Židovského Města (od roku 1851 Josefov) a části Starého a Nového Města. Asanace a demolice různého druhu provázejí vývoj měst a patří k jejich životu – rozsahem podobné asanace se realizovaly na přelomu 19. a 20. století také v Paříži, Vídni nebo v Berlíně. Vedou sice ke ztrátě mnohdy nenahraditelných hodnot, ale také k vytváření hodnot nových. Přesto je asanace pražského Židovského Města považována za dosud největší a ojedinělý zásah do pražského historického jádra. Židovské Město, ghetto židovských obyvatel, se utvářelo od středověku. Na poměrně stísněném prostoru rychle rostl počet obyvatel. V první polovině 19. století mělo ghetto téměř tři sta domů, z toho jednu třetinu ve velmi špatném stavu. Životní podmínky se stále zhoršovaly, chyběla kanalizace, přívod nezávadné vody, ghetto leželo v záplavové oblasti. Městská rada rozhodla koncem 19. století o komplexní asanaci, bylo zbořeno kolem šesti set domů. Zůstaly jen nejvýznačnější budovy, synagogy a radnice a také starý židovský hřbitov jako významný prvek městské zeleně. Na místě zbořené zástavby vyrostla do počátku 20. let 20. století nová čtvrť s širšími, rovnějšími ulicemi a mnoha secesními činžovními domy.
Albert Einstein poznamenal při návštěvě Prahy v roce 1911: Město Praha je ostatně nádherné, tak krásné, že už samo o sobě stojí za větší cestu.
Po vzniku Republiky československé roku 1918 se Praha stala hlavním městem samostatného československého státu. Do Prahy proudil velký počet obyvatel z blízkého i vzdáleného okolí. Zvětšující se pražská aglomerace nebyla z hlediska územní správy celistvá a brzy si vyžádala radikální řešení. Připojením okolních obcí vznikla roku 1920 s platností od roku 1922 tzv. Velká Praha. Území hlavního města se výrazně zvětšilo na cca 172 000 km², počet obyvatel činil k roku 1921 kolem 677 000, k roku 1930 vzrostl na cca 849 000. V rámci Prahy se v roce 1920 sjednotily obce na různém stupni hospodářského a kulturního rozvoje, s odlišnou sídelní typologií, často s roztříštěnou zástavbou a rozdílnou dopravní obslužností. Krajina města tak získala novou dimenzi.
K novému rozšiřování katastru města došlo ve druhé polovině 20. století, a to v několika etapách, naposledy roku 1974. Krajina města se měnila značným tempem, počet obyvatel stále rostl. Růst obyvatel překotně se rozvíjející městské aglomerace si vyžádal naléhavé řešení bytové otázky. Nejnovější formy bydlení v socialistickém Československu, panelová sídliště, se staly fenoménem, který formoval krajinu Prahy ve třech desetiletích 20. století. Panelová sídliště obklopila existující města a zaplňovala další, vzdálenější zelený pás, přičleněný k Praze po druhé světové válce.
Počátkem 21. století pražská aglomerace neustále expanduje za své správní hranice. Na ploše dřívější venkovské krajiny s drobnými obcemi vzniká suburbanizovaný pás s rozlehlými satelitními městečky a skladovými nebo obchodními zónami, nazývaný mnoha odborníky, zejména urbanisty, sídelní kaše (urban sprawl), který původní obce pohlcuje a rozšiřuje. Na druhé straně intravilán města se stále zahušťuje rezidenční bytovou zástavbou, mnohé vnitřní městské periférie typu brownfields, ale i jiné, jsou proměňovány na obchodní, bytové a rekreační komplexy. V historickém jádru města je rekonstruována historická zeleň. Do městské krajiny a života jejích obyvatel vstupuje nový fenomén - street art a stává se její nedílnou součástí. Praha prochází další revoluční proměnou.
V uplynulých staletích se s rozvojem Prahy neměnila jen městská krajina, ale také geografické horizonty tak, jak je obyvatelé a návštěvníci Prahy vnímali a jak se jimi cítili vymezeni. Mantinely lidských aktivit a tehdejší dosažitelné vzdálenosti, myšlené i skutečné, se postupně zvětšovaly. Působily na růst města, formovaly jeho image a vzájemně se ovlivňovaly. Lidská sídla, doprava, řemesla a průmysl vstupovaly do krajiny, přizpůsobovaly se jí nebo ji přetvářely. Krajina města ožila politickým děním, uměleckou tvorbou, odpočinkem, zábavou a sportem. Zanechala budoucnosti řadu stop - některé zůstávají, jiné pomalu mizí, mnohé zcela zaniknou. Revoluční proměny městské krajiny se vyznačovaly zejména expanzí nového, intenzivního osídlení, hospodářskými aktivitami spolu s rozmachem průmyslu od 19. století a změnami správních hranic, které se stále více vzdalovaly od původního městského jádra a rozšiřovaly plochu rodícího se velkoměsta. Od středověkého souměstí, sevřeného hradbami po obou březích řeky, dospěla Praha k otevřené velkoměstské aglomeraci, přesahující mnohonásobně její původní plochu a půdorys.
10.-13. stol. – vznik Prahy jako městského sídla
14.-15. stol. – založení Nového Města pražského a rozvoj pražské sídelní aglomerace
16.-1. polovina 19. stol. – přestavby v rámci vymezeného intravilánu, budování usedlostí za pražskými hradbami
2. polovina 19. stol. – expanze městské krajiny za hranice Prahy, růst předměstských sídel s rozvíjející se bytovou zástavbou, průmyslem a železniční dopravou
1922 – vznik Velké Prahy jako východiska pro rozvoj velkoměsta 20. století
2. polovina 20.stol. – rozmach panelových sídlišť na zelených plochách města
počátek 21. stol. – revitalizace historického jádra; zahušťování zástavby, vnitřní periferie a brownfields, pražská příměstská krajina v podobě sídelní kaše (urban sprawl), street art
PRAHA V OBNOVENÉM STÁTĚ ČESKOSLOVENSKÉM (Vojtíšek, V. ed.), Praha 1936; Jiří KRÁL, Zeměpisný průvodce Velkou Prahou a její kulturní oblastí, Praha 1947; ATLAS ČESKOSLOVENSKÝCH DĚJIN (Purš, J. a kol.). Praha 1965; František HOLEC, Zápas o Velkou Prahu, in: Pražský sborník historický 1969-1970, Praha 1970; Jan KOHOUT-Jan VANČURA, Praha 19. a 20. století. Technické proměny, Praha 1986; Jiří HRŮZA, Město Praha, Praha 1989; Pavel VLČEK a kol., Umělecké památky Prahy, 4 sv. Praha 1996, 1998, 1999, 2000; Zdeněk MÍKA a kol., Dějiny Prahy v datech, Praha 1999; Jiří PEŠEK, Od aglomerace k velkoměstu, Praha 1999; PRAHA V PLÁNECH A PROJEKTECH, Praha 1999; Eva SEMOTANOVÁ, Prostor města a jeho fázový růst v českých zemích od konce 19. století, in: Historická geografie 36, 2010, č. 2, s. 225-254; Eva SEMOTANOVÁ – Jiří TOMEŠ - Václava HORČÁKOVÁ a kol., Historický atlas měst České republiky, sv. č. 14 – Praha-Libeň, Praha 2006; Václava HORČÁKOVÁ – Eva CHODĚJOVSKÁ – Eva SEMOTANOVÁ, Historický atlas měst České republiky, sv. 19 – Praha-Královské Vinohrady, Praha 2010; Eva CHODĚJOVSKÁ-Václava HORČÁKOVÁ-Petr JUŘINA-Jiří KREJČÍ-Václav LEDVINKA-Michal NOVOTNÝ-Eva SEMOTANOVÁ-Robert ŠIMŮNEK, Historický atlas měst České republiky, sv. 24 – Praha-Smíchov, Praha 2013; Eva SEMOTANOVÁ a kol., Praha, krajina města. Ottův historický atlas (pracovní název), Praha 2014, v tisku.