Historická krajina Třeboňska

Vymezení (pojetí) sledovaného území, dle městského centra zvaného Třeboňska, je založeno na kombinaci zřetelů krajinných (geografických) a územněsprávních (administrativních). Jádro zůstávalo v průběhu staletí neměnné, rozkládalo se v krajině vymezené tokem Lužnice, směřující v této oblasti od jihovýchodu k severozápadu. Zatímco jako „Třeboňsko“ označujeme oblast vymezenou charakterem krajiny, „třeboňské panství“ je umělý (a ve svých okrajových částech v průběhu doby proměnlivý) konstrukt územněsprávní. Jedno i druhé vymezení má svoje historické opodstatnění. Proces vrcholně středověké kolonizace krajiny spadá na (pozdějším) Třeboňsku do 13. století, a návazně pak formování třeboňského panství jakožto jednotky teritoriální správy do století následujícího – z doby okolo poloviny 14. století máme k dispozici prvé zmínky o územní struktuře panství Třeboň, nejstarší mapová díla zachycující panství Třeboň jako územněsprávní jednotku pocházejí ze druhé poloviny 17. století. Uzemní vývoj můžeme tedy sledovat v průběhu zhruba pěti staletí, od raných zmínek až do zániku patrimoniální správy (cca 1350–1850). Centrem od počátku byla a po celou dobu zůstala Třeboň, jež (ponecháme-li stranou specifické postavení Lomnice nad Lužnicí jakožto centra drobného statku ve 14. a první polovině 15. století) po staletí plnila nejen funkci centra správního, ale opakovaně hrála i roli rezidenčního města. (Jako vedlejší rezidence sloužila Třeboň již za éry rožmberské od 14. do počátku 17. století, přičemž poslednímu Rožmberku Petru Vokovi byla rezidencí jedinou; na rezidenční tradici třeboňského hradu/zámku navázali od 60. let 17. století Schwarzenbegové, držitelé třeboňského panství až do nové doby.)

Oblast rybniční krajiny Třeboňska představuje v rámci někdejšího třeboňského panství centrální část v okruhu zhruba 10–15 km od Třeboně (a to především severním a jihovýchodním směrem; ve směru na jihozápad jde pak o enklávu v okolí Zvíkova, Libína a Mladošovic). Pro krajinu Třeboňska je charakteristický plochý až mírně zvlněný terén (nejvyšší body se svou výškou pohybují mezi 400–500 m n. m.) s rybníky a mokřady, protkaný přírodními i umělými vodotečemi (především Zlatá stoka a Nová řeka), prokládaný lukami, lesíky a siluetami vesnic, hospodářských dvorů a drobné sakrální architektury. Pro středověké a raně novověké období můžeme o oblasti Třeboňska hovořit jako o člověkem koncipované hospodářské kulturní krajině – rybníky a s nimi spjatá vodní díla (především napájecí a odvodňovací stoky) představují sice klíčový, ovšem nikoli jediný prvek: hospodářské využití zamokřených luk nachází svůj odraz v tolik typických senících, zachycených na plánech i obrazech již v 17. století a v krajině zastoupených podnes, pro pozdní 15. a následné 16. století je i ve zdejší krajině typické zakládání rozlehlých hospodářských dvorů (z těsné blízkosti Třeboně lze připomenout dvory Vrchy, Dvorec a Vranín), v blízkosti rybníků (sloužících pro případ potřeby jako retenční nádrže) bývaly již od středověku zakládány mlýny (z nejznámějších lze připomenout mlýn Opatovický a Záblatský, situované při stejnojmenných rybnících). Podobně jako jinde, nacházíme i na Třeboňsku již od 14. století prvky „posvátné krajiny“ – boží muka ad. drobnou sakrální architekturu (mikroarchitekturu), stejně jako několik pousteven (). Lokální poutní místa se z nich vyvinula již v pozdním středověku (sv. Maří Magdaléna, sv. Barbora), a další přibývají později (Kalvárie na Dunajovické hoře). V 18. století se síť drobné sakrální architektury výrazně zahušťuje – jen v těsném okolí Třeboně vzniká v té době při příjezdových komunikacích do města několik kaplí, ještě okolo poloviny 18. století přibývá nová poustevna.

Již v 16. století zaznamenáváme v okolí Lomnice nad Lužnice první – a nadlouho ojedinělý – pokus o zavedení modelu (renesančního) letohrádku do zdejší krajiny (letohrádek Dobrá mysl v sousedství vsi Klec a zaniklého hradu Fuglhausu, založený z iniciativy Viléma z Rožmberka, zůstal zcela ve stínu proslulé Kratochvíle – jistě i proto, že v průběhu doby zanikl beze stopy). Výraznější případy (a památky) barokní, event. klasicistní komponované krajiny (snad s výjimkou zámeckého parku přímo v Třeboni) na Třeboňsku nenacházíme (z poměrně blízkého okolí Třeboně lze jako typický příklad této kategorie připomenout černínskou Jemčinu); k typickým krajinným prvkům náležely schwarzenberské hospodářské dvory (jejichž původ je namnoze pozdně středověký a renesanční) ad. hospodářské provozy. Onou snad jen zdánlivě chybějící koncepcí barokní a klasicistní komponované krajiny snad byla hospodářská kulturní krajina, kterou můžeme pokládat za svého druhu obecný fenomén schwarzenberského dominia 17.–19./20. století – k jejím nejstarším výrazům smíme počítat velkoformátovou obrazovou mapu třeboňského panství (1684), vyhotovenou jen čtvrt století poté, co Schwarzenbergové získali třeboňské panství. Pohled na mapu jako celek i na jednotlivé detaily naznačuje, že právě ideální obraz hospodářské (komponované) kulturní krajiny (a nikoli mapa panství sloužící pouhým evidenčním účelům) je tím, co měl její objednavatel na mysli prvořadě.

Charakter krajiny nedoznal výrazných proměn ani v posledních desetiletích 18. a prvé polovině 19. století – toto období se stalo prubířským kamenem životaschopnosti rybničních soustav, přičemž rozsáhlé vysoušení rybníků a jejich přeměna na ornou půdu výrazným způsobem modifikovala krajinný charakter a ráz tradičních rybničních oblastí. Ukázkovým příkladem může být Pardubicko anebo Poděbradsko – do dnešního dne se dochoval jen zlomek stavu 16. století, přičemž zánik rybničních soustav spadá velkým dílem zhruba do období 1780–1850. Jedinečnou dokumentaci nabízejí v tomto směru staré mapy, především 1. a 2. vojenského mapování a stabilního katastru, jež zánik rybničních soustav podchycují v detailu, který jiné typy pramenů nenabízejí. Totéž ovšem platí o rybniční krajině třeboňské – v tomto případě kartografické prameny naopak jasně dokumentují výraznou stabilitu rybniční sítě, zánik jen malého procenta rybníků, zpravidla dlouhodobě neprosperujících (příkladem může být rybník Hradeček u Třeboně); ojediněle jsou doloženy případy nerealizovaných návrhů na zrušení rybníků (tak se například roku 1831 počítalo s vysušením Bošileckého rybníka – dodnes ovšem existujícího), a setkáme se dokonce s případy vysušení a následného obnovení rybníka (Nový Vdovec).

Ačkoli dnes Třeboňsko automaticky vnímáme jako idylickou oblast, „zemi zamyšlenou“, v tomto směru se jedná o poměrně mladou tradici. Zhruba roku 1890 se „Pláň Třeboňská“ objevuje jako druhý oddíl šestého dílu výpravné řady Čechy nakladatelství J. Otto, stručně pak je Třeboňsko zastoupeno i v osmnáctidílné řadě Kafkových průvodců (pokrývající celé Čechy); počátky turistického zájmu o Třeboňsko se ovšem přesto jeví jako překvapivě pozdní. Sledujeme-li totiž geografické rozložení turistických průvodců vydávaných nakladatelstvím Pavla Körbra zhruba v letech 1900–1925, Třeboňsko zde vůbec není zastoupeno. Vedle průvodců zaměřených na střední Povltaví (zvláštní svazek je věnován Zvíkovu) byly z oblasti jižních Čech vydány průvodce pro oblast mezi Táborem a Bechyní, Šumavu a Pošumaví (od Českých Budějovic podél toku Vltavy k jihu), Třeboňsku nejblíže jsou potom svazky Hluboká a Jindřichův Hradec. Do čtyř mapových listů (a tedy do čtyř doprovodných informačních brožur) zasahuje Třeboňsko v rámci řady Dra Bělohlava Podrobné mapy zemí koruny České (1 : 75 000 {Mapa č. 60: Veselí - Lomnice – Hluboká, mapa č. 73: Jindř. Hradec - Třeboň - N. Bystřice, mapa č. 61: Č. Budějovice - Trhové Sviny, mapa č. 74: Suchdol n. Lužnicí}). V téže době vydává Josef Pospíšil svého průvodce po Třeboni a okolí – zřetel primárně didaktický nebránil využití širší veřejností, ovšem uveřejnění průvodců ve výročních zprávách třeboňského gymnázia pochopitelně okruh publika silně limitovalo.

Třeboňsko představuje jeden z příkladů relativně staré kulturní krajiny, jejíž dnešní charakter výraznou měrou zformovalo 15. a 16. století, zatímco zásahy pozdějších období měnily a mění krajinný ráz v jednotlivostech, nikoli v globální podstatě. Stabilita rybniční soustavy, jak se zde na přelomu středověku a novověku vytvořila, je zde hlavní příčinou – v podobě vysokého procenta vodních ploch, ovlivňujících (a limitujících) využití krajiny. Množství podmáčené půdy zde hraje svou roli – zamokřené pastviny představují specifické ekosystémy na straně jedné, a vyvolaly v život i specifické stavby, které zpětně ovlivňují vzhled krajiny. Vedle již zmíněných seníků jsou bezpochyby nejznámější dva mosty u Staré Hlíny, jež v pozdním 18. století nahradily starší, písemnými i ikonografickými prameny doložené haťové chodníky. I staré komunikace a jejich pozůstatky totiž tvoří nedílnou součást historické kulturní krajiny (event. histrorických kulturních krajin).

Klíčem pro její rekonstrukci je vedle pestré škály památek a pozůstatků v terénu – od výrazných komponentů typu rybníků až po drobné, takřka neznatelné památky typu úvozů starých cest – široké spektrum pramenů písemných, ikonografických (obrazových) i kartografických (mapových). Jejich výpověď je nestejná – z hlediska úplnosti či naopak fragmentárnosti, smyslu pro celek či detail, stejně jako z pohledu historické (ne)věrohodnosti, současně je však třeba mít na paměti, že celá různorodá paleta historických pramenů představuje svědky jediné někdejší (zmizelé) reality. A jako k takovým k nim přistupovat. Jen cestou vzájemné kombinace, konfrontace a zasazením dílčích výpovědí do širších významových souvislostí se můžeme dobrat obrazu v maximální možné míře plastického.

Případové studie

Územní vývoj panství Třeboň (cca 1350–1700)
Hradeček – příběh zaniklého rybníka a vyznačování mikroregionálních hranic v terénu kolem roku 1700.
Veselsko – Hospodářská krajina jižního Veselska
Nový Vdovec – proměny rybniční krajiny