Historické krajiny   |   Historical landscapes

Historická krajina představuje jedno z témat, kterým je v posledních dvou desetiletích věnována zvýšená pozornost jak ze strany odborné, tak i laické veřejnosti. Jakkoli nelze jistě říci, že by studium krajiny a jejích proměn byl před rokem 1989 tématem neznámým, skutečností zůstává, že zvýšený zájem o historické krajiny přichází ke slovu až po roce 1989. Možnost necenzurovaného (a namnoze tedy kritického) pohledu na vývoj krajiny v uplynulých 40 letech tu byla jen jedním z aspektů. Dalším byla aktuálnost tématu – „návrat ke starým hodnotám“ představoval v rané polistopadové době jednu z domnělých cest fyzické i duchovní obnovy společnosti, přičemž právě „krajině našich předků“ připadla v rejstříku skutečných i domnělých hodnot minulosti, jež měly sloužit jako vzor, nezanedbatelná úloha.

V kontextu studia historické krajiny je pro nás totiž podstatnější otázka: jak si vlastně máme představit onu „původní krajinu“, o jejíž obnovu usilujeme? A co konkrétně znamená (nebo vůbec může znamenat) ji „obnovit“? V praxi jde zpravidla o pokusy vrátit krajině něco z jejího bývalého dokumentovatelného rázu. Snad stojí v pozadí i podvědomá snaha alespoň zčásti kompenzovat násilné a namnoze nešťastné zásahy druhé poloviny 20. století, ale i nezájem tehdejší doby, jenž velmi negativně poznamenal staleté dědictví kulturní krajiny (jako ukázkový příklad obnovy „barokní krajiny“ lze uvést poutní cestu z Plas do Mariánské Týnice).

Odborné studium historické krajiny (pro určité období) anebo historických krajin (ve smyslu vývoje krajiny ve zvoleném prostoru) se může ubírat několika základními cestami. Dva základní proudy – minimálně za dnešního stavu bádání se to tak jeví – představuje (1.) studium (rekonstrukce) kompovanovaných krajinných celků a (2.) studium (rekonstrukce) historického využití ploch (historický land-use). Každý z obou směrů má své pracovní postupy, druhý uvedený se ubírá cestou spíše „statistickou“, tedy kvantitativními aspekty vývoje krajiny. Na fázi deskriptivní bezprostředně navazuje fáze interpretativní – výklad okolností a souvislosti proměn krajiny, odrážejících se v proměnlivé (a to v řadě případů velmi výrazně) škále využití ploch.

Z hlediska historického, krajinného, uměleckého i památkového úhlu pozoruhodné územní celky bývají chráněny jako krajinné památkové zóny. Tomu poplatně dosavadní studium historických krajin preferuje krajiny („mikrosvěty“) komponované, s jasnou koncepcí a poměrně jednoznačně uchopitelné, vůči historickým krajinám jednotnou (apriorní) koncepci postrádajícím. Jsme nicméně přesvědčeni o tom, že právě v tomto směru je pole budoucího výzkumu široce otevřené – krajinu chápeme jako mozaiku skládající se na jedné straně z proměnlivých a na druhé straně z do značné míry stabilních komponentů, jejichž skladba je variabilní v čase a tudíž i výsledná tvář krajiny je stále nová. Proto vycházíme od jednotlivých prvků, na příkladových studiích zkoumáme jejich vývoj a prostoru teritoriálně rozsáhlejších, ovšem stále historicky do značné míry kompaktních území sledujeme, které prvky jsou stabilní, které nikoli, jaký proměňující se jednotliviny mají dopad na celkový charakter krajiny.

Výzkum kulturní krajiny jako celku je cesta k hlubšímu poznání sídelních a hospodářských aktivit člověka, jeho prostorového chování, a s tím souvisejících i proměn krajiny. Nabízí se tu – s vědomím určité nadsázky, ale současně přesvědčením o analogičnosti elementárních principů, srovnání s archeologií: je to právě celistvé vnímání krajiny jakožto prostoru celého souboru průvodních jevů někdejších sídelních aktivit, jež se dostává do centra pozornosti v poslední době. A dodejme, že i z hlediska doby historické je posunu od zaměření tradiční sídlištní archeologie na „naleziště“ (ve skutečnosti jen části areálů pravěkých komunit) směrem k teorii sídelních areálů, která chápe krajinu globálně, jako prostor s rozsáhlými úseky zaplněnými stopami sídelních aktivit, více než oprávněný. V české krajině počínaje nejpozději pozdním středověkem neexistovaly „bílé plochy“, jejichž opomíjení by bylo možné zdůvodnit. Krajina byla složena z „ploch“ různého využití, jež se postupem doby proměňovalo (nebo minimálně mohlo proměňovat). Tuto skutečnost jsme se při koncipování tématu „historických krajin“ snažili mít stále na paměti.

Při výběru trojice modelových území jsme zvolili jedno prostředí (před)městské a dvojí „venkovské“ – kopcovitou krajinu Broumovského výběžku na straně jedné a rovinatou krajinu Třeboňské pánve. Krajiny vzdálené geograficky, odlišné morfologicky i historickým vývojem. Rozlévání města do krajiny a zdroj průmyslových předměstí, barokní kulturní krajina benediktinského řádu a středověká až raně novověká hospodářská a kulturní krajina rožmberského a schwarzenberského dominia.




Praha

Město Prahu a jeho image vždy výrazně ovlivňovala krajina. Vtiskla Praze její trvalou podobu, obdivovanou a nezaměnitelnou. Hlavními krajinotvornými prvky, které formovaly město Prahu od jejích počátků, byl reliéf, voda a zeleň. Těmto prvkům se přizpůsobovala lidská sídla dávno před vznikem města jako geograficky uzavřeného celku s velkou hustotou zástavby a obyvatelstva, vymezeného právními předpisy a specifickými funkcemi ve smyslu politickém, správním, výrobním, obchodním nebo kulturním. Počátkem 21. století pražská aglomerace neustále expanduje za své správní hranice do širokého okolí. Svědectví nepřetržitých proměn skýtají historické prameny, archeologické, písemné, mapové a obrazové.


















Třeboňsko

Jádro někdejšího třeboňského panství představuje jedinečně dochovaný případ hospodářské kulturní krajiny šlechtického dominia 15./16. – 18./19. století. Její podoba byla postupně utvářena od 13. století spolu s vývojem sídelní sítě, přičemž prvek dodnes z hlediska přírodního rázu určující představují rybníky, velkým dílem založené v 15. a 16. století. Třeboňská rybniční soustava se rozkládá v krajině, jež je pro jiné formy zemědělského využití méně vhodná, a velkým dílem tak unikla rozsáhlému rušení rybničních soustav okolo přelomu 18. a 19. století. Rybníky však zdaleka nejsou jediným komponentem historické krajiny, jejíž pozůstatky dnes můžeme sledovat – ať již v terénu, anebo prostřednictvím škály historických pramenů. Jsou to technické provozy spjaté s rybniční soustavou (stoky), staré cesty, drobná sakrální architektura, anebo mlýny a hospodářské dvory; odrazem staletého vývoje je ovšem i samotná sídelní síť (města, městečka, vsi, ale i samoty). Třeboňsko je současně ilustrativním příkladem, nakolik i krajina výrazně lidskou rukou přetvořená může být mimořádně cenným biotopem (Třeboňské rybníky a Třeboňská rašeliniště figurují v Ramsarské úmluvě o mokřadech).

Broumovsko

Broumovsko jako výjimečná oblast v rámci Čech byla utvářena nejen přírodními podmínkami (příroda je zde předmětem ochrany), kdy ji přirozená hradba skal a lesů oddělila od blízkých regionů Náchodska a Hronovska, ale také historickým vývojem. Jako periferní region Čech, kde neproběhla masivní industrializace a urbanizace, si zachovalo mnoho prvků (cestní síť, tzv. drobné památky, půdorys sídel) i charakter blízký krajině v Čechách období baroka. Vývoj zdejší kulturní krajiny, utváření sídel i architektura významných budov je dobře doložen písemnými i obrazovými a kartografickými prameny především z provenience benediktinského kláštera v pražském Břevnově, kterému území patřilo a který vtiskl krajině charakteristický ráz daný strukturou osídlení a realizací jedinečné sítě barokních kostelů.


















Součástí projektu je kniha HISTORICAL LANDSCAPES IN BOHEMIA (Regions of Třeboň, Broumov and Praha) (v angličtině).


Mapový portál Historické krajiny byl podpořen programem aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity NAKI DF11P01OVV021 Kartografické zdroje jako kulturní dědictví. Výzkum nových metodik a technologií digitalizace, zpřístupnění a využití starých map, plánů, atlasů a glóbů. Zpřístupňuje kartografické prameny, rekonstrukční mapy a vyobrazení jako modelovou studii proměn historické krajiny. Mapy a vyobrazení na mapovém portálu Historické krajiny jsou zpřístupněny se souhlasem správců a vlastníků – právnických i soukromých subjektů, texty se souhlasem autorů.


© Historický ústav AV ČR 2015

Towns

Chartae Antiquae