Historické krajiny   |   Historical landscapes

Historická krajina představuje jedno z témat, kterým je v posledních dvou desetiletích věnována zvýšená pozornost jak ze strany odborné, tak i laické veřejnosti. Jakkoli nelze jistě říci, že by studium krajiny a jejích proměn byl před rokem 1989 tématem neznámým, skutečností zůstává, že zvýšený zájem o historické krajiny přichází ke slovu až po roce 1989. Možnost necenzurovaného (a namnoze tedy kritického) pohledu na vývoj krajiny v uplynulých 40 letech tu byla jen jedním z aspektů. Dalším byla aktuálnost tématu – „návrat ke starým hodnotám“ představoval v rané polistopadové době jednu z domnělých cest fyzické i duchovní obnovy společnosti, přičemž právě „krajině našich předků“ připadla v rejstříku skutečných i domnělých hodnot minulosti, jež měly sloužit jako vzor, nezanedbatelná úloha.

V kontextu studia historické krajiny je pro nás totiž podstatnější otázka: jak si vlastně máme představit onu „původní krajinu“, o jejíž obnovu usilujeme? A co konkrétně znamená (nebo vůbec může znamenat) ji „obnovit“? V praxi jde zpravidla o pokusy vrátit krajině něco z jejího bývalého dokumentovatelného rázu. Snad stojí v pozadí i podvědomá snaha alespoň zčásti kompenzovat násilné a namnoze nešťastné zásahy druhé poloviny 20. století, ale i nezájem tehdejší doby, jenž velmi negativně poznamenal staleté dědictví kulturní krajiny (jako ukázkový příklad obnovy „barokní krajiny“ lze uvést poutní cestu z Plas do Mariánské Týnice).

Odborné studium historické krajiny (pro určité období) anebo historických krajin (ve smyslu vývoje krajiny ve zvoleném prostoru) se může ubírat několika základními cestami. Dva základní proudy – minimálně za dnešního stavu bádání se to tak jeví – představuje (1.) studium (rekonstrukce) kompovanovaných krajinných celků a (2.) studium (rekonstrukce) historického využití ploch (historický land-use). Každý z obou směrů má své pracovní postupy, druhý uvedený se ubírá cestou spíše „statistickou“, tedy kvantitativními aspekty vývoje krajiny. Na fázi deskriptivní bezprostředně navazuje fáze interpretativní – výklad okolností a souvislosti proměn krajiny, odrážejících se v proměnlivé (a to v řadě případů velmi výrazně) škále využití ploch.

Z hlediska historického, krajinného, uměleckého i památkového úhlu pozoruhodné územní celky bývají chráněny jako krajinné památkové zóny. Tomu poplatně dosavadní studium historických krajin preferuje krajiny („mikrosvěty“) komponované, s jasnou koncepcí a poměrně jednoznačně uchopitelné, vůči historickým krajinám jednotnou (apriorní) koncepci postrádajícím. Jsme nicméně přesvědčeni o tom, že právě v tomto směru je pole budoucího výzkumu široce otevřené – krajinu chápeme jako mozaiku skládající se na jedné straně z proměnlivých a na druhé straně z do značné míry stabilních komponentů, jejichž skladba je variabilní v čase a tudíž i výsledná tvář krajiny je stále nová. Proto vycházíme od jednotlivých prvků, na příkladových studiích zkoumáme jejich vývoj a prostoru teritoriálně rozsáhlejších, ovšem stále historicky do značné míry kompaktních území sledujeme, které prvky jsou stabilní, které nikoli, jaký proměňující se jednotliviny mají dopad na celkový charakter krajiny.

Výzkum kulturní krajiny jako celku je cesta k hlubšímu poznání sídelních a hospodářských aktivit člověka, jeho prostorového chování, a s tím souvisejících i proměn krajiny. Nabízí se tu – s vědomím určité nadsázky, ale současně přesvědčením o analogičnosti elementárních principů, srovnání s archeologií: je to právě celistvé vnímání krajiny jakožto prostoru celého souboru průvodních jevů někdejších sídelních aktivit, jež se dostává do centra pozornosti v poslední době. A dodejme, že i z hlediska doby historické je posunu od zaměření tradiční sídlištní archeologie na „naleziště“ (ve skutečnosti jen části areálů pravěkých komunit) směrem k teorii sídelních areálů, která chápe krajinu globálně, jako prostor s rozsáhlými úseky zaplněnými stopami sídelních aktivit, více než oprávněný. V české krajině počínaje nejpozději pozdním středověkem neexistovaly „bílé plochy“, jejichž opomíjení by bylo možné zdůvodnit. Krajina byla složena z „ploch“ různého využití, jež se postupem doby proměňovalo (nebo minimálně mohlo proměňovat). Tuto skutečnost jsme se při koncipování tématu „historických krajin“ snažili mít stále na paměti.

Při výběru trojice modelových území jsme zvolili jedno prostředí (před)městské a dvojí „venkovské“ – kopcovitou krajinu Broumovského výběžku na straně jedné a rovinatou krajinu Třeboňské pánve. Krajiny vzdálené geograficky, odlišné morfologicky i historickým vývojem. Rozlévání města do krajiny a zdroj průmyslových předměstí, barokní kulturní krajina benediktinského řádu a středověká až raně novověká hospodářská a kulturní krajina rožmberského a schwarzenberského dominia.